« Úvod | Neplnohodnotné potravi... »

Kam kráčaš planéta Zem?

Ohromné úsilí je vkládáno člověkem do snahy podmanit si hmotu Země. Na první pohled jeví se toto úsilí jako hodné uznání a ocenění, neboť přináší pokrok pro stávající civilizaci, nebo spíše je lepší říci, že úsilí člověka v posledních staletích přináší dnes pokrok především pro západní kulturní civilizaci dnešního lidstva na Zemi.

Čím však je ve skutečnosti tento pokrok, který je možné nazvat z duchovního hlediska jen pokrokem bezvýznamným, nicotným a krátkodobým, který je také pokrokem, jenž je vykoupen mnoha bolestmi a především těžkým poškozováním přírodního světa?

Je zde na místě říci, že úsilí, které je vynakládáno dnešními lidmi pro získávání si svých životních standardů, je více než z devadesáti procent věnováno na soupeření a otevřený boj s bytostným světem, působícím v přírodě.

A to právě proto, že původní cesta získávání si životních standardů člověka měla vést zcela jinými drahami, než jakými se lidstvo vydalo.

Původní cesty měly vést zcela jinudy, než kudy se ubírá dnešní způsob života většinové lidské společnosti. Měly to být cesty souznějící s podporou bytostného světa. V bytostném světě odráží se všude v jeho původním, (člověkem ještě nedotčeném) zdravém prostoru plné spoluzachvívání s ostatními částmi Stvoření. Toto spoluzachvívání měl také i lidský duch správně sledovat a kráčet tak vzhůru po předchystaných stupních. To by ale lidský duch v pozemském těle člověka (jímž jsme každý z nás) musel také nejprve správně sledovat základní smysl svého života na Zemi.

Tímto smyslem je na prvním místě duchovní pokrok a vzestup, jako něco, co je přitom zcela přirozenou součástí života lidsky duchovního druhu v Pozdějším Stvoření.

Pravým duchovním pokrokem a vzestupem není myšleno něco mystického či něco ezoterického, co se vždy pro své uplatnění musí nejprve vytrhnout z přirozenosti běhu života.

S opravdovým duchovním vzestupem člověka je Boží Vůlí od prapočátku vzniku lidského ducha spojováno jediné: rozvinutí schopností prožívat a formovat svůj život v harmonii s celkem díla Stvoření. V tom má lidský duch plně projevit všechen svůj um a všechny své síly! K tomu byl také vybaven schopností prožívat vše s čistou radostností, s touhou budovat a tvořit v souladu se světem přírodních bytostí.

Jedině tak může člověk v plném využití svých vlastních duchovních schopností získat čistou moudrost a vznešenost, jaké mu právem na jeho vrcholu vzestupu jakožto koruna jeho učební cesty Pozdějším Stvořením náležejí.

Zde je ale onen kámen úrazu, protože zmiňovaný pravý pokrok člověka má spočívat v moudrosti, čistotě, v harmonii, s níž tvoří a spolupracuje s ostatními tvory ve Stvoření, tedy zde na Zemi i se světem přírody, se světem přírodních bytostí.

V porovnání s tímto výše zmíněným je pokrok dnešní civilizace pokrokem, jenž vede ve své zvrácenosti stále více všechno živé, ať již viditelné či neviditelné, jen do záhuby, do zničení!

Skutečný pokrok člověka může a má se odvíjet nejprve od pokroku jeho nitra. Teprve až pak má se člověk snažit ve spolupráci s bytostmi přírodního světa formovat svůj pozemský svět, aby jej přiblížil ke vznešenosti a kráse a také z toho se odvíjejícímu určitému životnímu standardu.

Takový standard života bude ve svém harmonickém spoluzachvívání vždy přinášet dostatek všeho, čeho je člověku třeba pro prožití důstojného a ušlechtilého života zde na Zemi.

Miliony věcí dnešní potřeby budou muset nyní odpadnout jako něco, co se posunulo na významnější místo v životě lidí, kam z pohledu zákonitostí Stvoření náleží úplně jiné, čistší a ušlechtilejší formy a způsoby života.

Lze říci, že největší část dnešního životního komfortu západní civilizace je vystavěna na falešných základech, které již téměř od svého začátku stály proti cestě, kterou člověku zde na Zemi předchystalo bytostné působení, pracující oddaně ve Vůli Boží.

Tak jsme dnes stojící v pýše, na zdánlivém vrcholu svého pokroku, současně zcela vysíleni vyčerpáním, vnitřně rozerváni, a jen mlčky můžeme nyní pozorovat, jak svět bytostného postupně boří sloupy oné babylonské věže civilizace s tím, že tato bude muset být zcela stržena dolů do rozvalin, aby teprve potom mohla začít nová výstavba, která bude ve svém souznění s celkem Stvoření skutečně chtěnou a radostně vítanou, na rozdíl od stávajícího obludného dómu zformovaného ješitností a domýšlivostí lidského rozumu.

Před celým lidstvem je nyní rozevírající se propast, do níž bude světem přírody a silami bytostných, působících ve hmotném vesmíru, nakonec strženo vše, co stojí v protikladu s původním chtěním výstavby, kterou zde měl skrze své vnímání citu lidský duch vystavět.

Namísto citu, jenž nabízí vždy souzvuk harmonie s celkem, byl doposud lidmi protěžován k veškeré práci ve hmotě převážně jen rozum, který pracuje ze své podstaty vždy omezeně, jednosměrně. A tak, i když se dnešní civilizace ještě v samém závěru svého zděšeného poznání, jak velmi je planeta Země zničena dosavadním úsilím rozumu člověka, pokusí o nápravy, budou to opět jen nápravy, které ve své zúžené rozumovosti odstartují další zmatenosti, které urychlí celkovou sebedestrukci stávající civilizace.

Cesta vpřed vede jedině skrze cestu duchovního pokroku a vzestupu jednotlivce, a také následně postupně i celé lidské společnosti.

Je to cesta znovuzrození člověka v jeho citu, v jeho novém chápání harmonie celku Pozdějšího Stvoření, do něhož byl člověk – lidský duch na začátku cesty svého vývoje Boží Vůlí milostivě vypuzen.

Musíme se tedy nejprve naučit být lidmi ducha! Zde na Zemi, ve hrubohmotnostech následného, s odstupem zformovaného Stvoření, musíme se naučit být lidmi čistými a spravedlivými, toužícími po ušlechtilosti v každém okamžiku svého života. Cesta ke znovuzrození vede jen skrze opětné nalezení vlastní vnitřní čisté dětskosti, která jediná také otevírá cestu k plnému porozumění přírody i celého díla Stvoření. Rozum člověka nikdy nepochopí cokoliv z toho.

Proto je zde také možné napsat, že blížící se období, které je před námi, bude pro celé lidstvo těžké, nesmírně těžké, a lidstvo bude po určitou dobu balancovat těsně nad hranicí vlastního samozničení zde na Zemi.

To je možné napsat již dnes 9.9.2009, neboť v duchovním stavu Země k dnešnímu dni platí, že lidí znovuzrozených v duchu je na Zemi o mnoho méně, než by správně mělo být, aby se mohlo nyní napsat, že Země sice projde těžkými otřesy ze strany úderů přírody a také vesmíru, ale zůstane zachována.

To dnes není možné s jistotou napsat.

Je ale přímo na každém z nás, nakolik se toto již v nastalých hodinách změní k lepšímu, anebo také naopak ještě k horšímu.

Vlastní duchovní probuzení – znovuzrození v duchu – musí totiž učinit každý z nás sám za sebe, zcela nezávisle na komkoliv druhém!

Kéž by se to podařilo alespoň několika lidem! Výhledy na další týdny a měsíce by mohly být ihned lepšími!

Dnešní duchovní stav k 9.9.2009 na Zemi není dobrým! Nemá žádný smysl to nijak zakrývat líbivými slovy, která by slibovala všem lidem lživé výhledy na bezstarostnou budoucnost.

Něco takového ao-institut činit nebude, jakkoliv by to mnozí k uklidnění sebe sama i druhých rádi slyšeli. Žel, není možné to nyní napsat, avšak je na každém z nás to změnit k lepšímu.

Je možné to změnit bezprostředně teď hned, ve svém probuzeném úsilí o pravou čistou lidskost, z níž vždy následně vyústí vše ostatní, co je ušlechtilé a harmonické.

Jediné, co nám tedy ještě zůstává, je vlastní ochota změnit sebe sama k vyšším hodnotám a současně také naděje, že se pochopení stávajícího stavu Země dotkne srdcí stále většího počtu lidí.

www.ao-institut.cz


14.09.2009 17:48:14 | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se